je základní příjem správnou cestou?

Princip základního příjmu či negativní daně z příjmu je zkoumán a diskutován již dlouhý čas, poslední dobou se však dostává na výsluní veřejného zájmu. Příčinou je mimo jiné to, že jako vysoce vyspělá společnost jsme dozráli k myšlence, že bychom měli každému umožnit důstojný život bez ohledu na množství peněz. Nejinak se také v současnosti projevuje snaha o změnu stávajícího systému s podstatným zjednodušením, k čemuž by myšlenka základního příjmu výrazně přispěla. Došlo by ke zrušení různých sociálních dávek, důchodů a příspěvků, vymizela by související administrativa a kontrola, a pokud bychom šli dále, bylo by možné daňový systém zjednodušit na pouze jedinou daň z přidané hodnoty (dle propočtů by vycházela cca 50%). V praxi by tedy například byl zaveden základní příjem ve výši 10 000 Kč a na veškeré zakoupené zboží a služby by se vztahovala daň 50% odváděná státu. Těm, kteří kdy nahlédli do přebujelého úřednického aparátu musí být jasné, jaké zjednodušení by toto znamenalo ve světě účetnictví a finančního systému.

Pokud se na to podíváme z druhé stránky, principem základního příjmu je zajistit všem lidem bez rozdílu základní potřeby – mezi ty můžeme počítat vodu, jídlo, bydlení, energie, veřejnou dopravu a další služby, které nám poskytuje obec, ve které bydlíme. Veskrze nejde o individuální potřeby člověka, ale o nutnosti celé komunity, která na území obce žije. Můžeme tedy do budoucna zvolit i jinou cestu – převzít jako obec zodpovědnost za naše potřeby, nespoléhat se na stát ani na soukromé korporace ovládající přístup k energiím a zdrojům a zajistit si veškeré potřeby vlastními silami a prostředky. Protože se základním příjmem pouze natahujeme ruku ke státu, ale zůstáváme na něm stále stejně závislí. Cesta ke svobodě je možná složitější, zato však udržitelnější a plně pod naší kontrolou.

Lze začít postupným budováním soběstačných komunit, obcí či sdružení měst. Ne všechny potřeby si ihned dokážeme zajistit sami, proto je rozumné spolupracovat mezi sebou. V praxi se na této nižší úrovni mnohem lépe uplatňuje praktický zodpovědný přístup na rozdíl od byrokratických výšin na úrovni státu. V současné době může být aktuální řešení vodních zdrojů pro každé sídlo či skupinu obcí, čímž eliminujeme soukromé společnosti obchodující s vodou v naší krajině. Dále pak nastavení hospodaření s odpady – důsledné třídění, recyklace a prodej druhotných surovin, kompostování a celkové nastavení odpadové politiky města tak, abychom byli zodpovědní za svůj vlastní odpad a nemuseli přenášet externality na jiná území a platit za ně. Z dnešního pohledu nejsložitější a také nejzásadnější je problematika energií, kde je přechodným řešením podpora místních obnovitelných zdrojů, vlastních výtopen na biomasu apod. a až v další fázi podpora a vývoj nových technologií. Můžeme ale začít pozvolna např. zvyšováním produkce potravin v městských komunitních či školních zahradách, sdílením a půjčováním kol, aut, nářadí či sekaček na trávu a postupně tak směřovat ke sdílené společnosti namísto dnešního individualismu.

Těmito konkrétními přístupy můžeme postupně zvyšovat naši soběstačnost a poskytovat tak občanům služby levněji či zcela zdarma. Navíc při zapojení veřejnosti na principu dobrovolného přispívání ve službách a při práci na komunitních projektech ještě můžeme dosáhnout výrazného rozdílu oproti současně fungujícím městům na principu tržní ekonomiky.

komunitní internetová síť

Jak můžeme dosáhnout svobodného, stabilního a levného přístupu k internetu pro naše města? V prvé řadě lze převzít zodpovědnost za vybudování infrastruktury a vlastními silami se podílet na jejím udržování a rozvoji. Stejně jako byl v minulosti do vesnic a měst zaváděn elektrický proud – hlavní roli ve financování měla místní družstva, které u nás výborně fungovaly za první republiky. Na podobném principu si nyní můžeme vybudovat svou vlastní síť a stát se částečně nezávislými na poskytovatelích a zprostředkovatelských firmách. V praxi se v začátku může jednat o sdružení nadšených lidí, kteří chtějí síťové připojení takové kvality, které komerční poskytovatelé nabízí za neadekvátně vysokou cenu. Komunita se spojí a společně zafinancuje základní síťové vybavení, které pravidelnými příspěvky na obnovu udržují na vysoké technické úrovni.

První vlaštovky na poli poskytování internetu nalezneme i u nás, nejvýraznější je neziskové sdružení PilsFree v Plzni a okolí, které vybudovalo technologii, umožňující mnoha lidem přístup ke gigabitovému internetu. Komunita funguje jako zapsaný spolek a v současnosti sdružuje přes 27 tisíc členů, kteří platí stálý příspěvek 300 Kč/měsíc. Na rozdíl od komerčních poskytovatelů síť vznikla a je rozvíjena ve volném čase zakladatelů a sama si stanovuje vlastní pravidla. Rozhodovací pravomoce má patnáctičlenná rada, která určuje směřování investic. Protože jde o neziskový spolek, nemusí generovat žádný zisk či dividendu pro akcionáře. Snaží se hospodařit s nulou, peníze používají na zajištění provozu a více jak polovina rozpočtu jde na nákup nových technologií. Veškeré zařízení je ve vlastnictví komunity, která si platí rozvoj sítě a internetu. Ve srovnání s komerční konkurencí mohou nabídnou čistou férovou cenu pouze za náklady, bez vysokých poplatků a nepřehledných tarifů klasických firem.

Tento princip dává i logiku selským rozumem. Proč mít na území malého města duplicitně vybudovanou infrastrukturu 5 firem, která se překrývá a soupeří o zákazníky cenou a nabídkou služeb. Je to plýtvání zdroji a energií lidí – přeci nám postačí mít jednu plně fungující síť za férovou cenu. Trochu mi to připomíná regály v supermarketu, kde máme na výběr z 10 druhů toaletního papíru, i když by nám stačil druh jeden.

Zajímavější pro budoucí vývoj na poli komunikací je inovace s přímým získáním volné frekvence. Před rokem se podařilo asi stovce vývojářů v Amsterodamu vyvinout vysílač/bránu pro internet věcí, která komunikuje ve volném rádiovém pásmu 868 MHz a může ji provozovat, kdo chce, bez nutnosti platit za provoz sítě. Jedná se o komunitní internet postavený na technologii LoRa, jež je vhodná pro dálkovou a nepříliš častou komunikaci se senzory. Pro síť je charakteristické, že umožňuje komunikovat předmětům do internetu bez 3G nebo WiFi a bez jakýchkoliv poplatků za mobilní datové služby. Vyznačuje se nízkou potřebou napájení, dlouhým dosahem a nízkou šířkou komunikačního pásma. V roce 2015 deseti vysílači pokryli za šest týdnů území celého Amsterodamu a nastartovali komunitní síť internetu věcí jako open source s technickou podporou. V celosvětové kickstartové kampani vybrali třikrát více, než žádali a dovyvinuli další zařízení. Vytvořili tak jedinečnou celosvětovou síť, neboť vysílací zařízení zakoupily desítky komunit po celém světě (momentálně je jich více než sto).

Cíl je zřejmý a jasný – osvobodit se od závislosti na komerčních poskytovatelích a zajistit si své vlastní potřeby, v tomto případě připojení k síti, společnými silami komunity. Jednoduché a prosté. Na příkladech je vidět, že je toto možné realizovat i v současné finanční struktuře a konkurenci.

Zdroje:

časopis Smart Cities 02-2016

http://www.pilsfree.net/

http://e-svet.e15.cz/internet/jak-si-komunita-v-plzni-postavila-nejrychlejsi-internet-na-svete-1114189

sdílení namísto soupeření

Myslím že jako společnost a zejména nastupující generace se dostáváme do stavu, kdy opouštíme dosavadní model soupeření, soutěže a porovnávání se navzájem a nastupujeme na cestu sdílení, spolupráce a koordinace. Tvrdý mužský princip boje stále ještě máme hluboko vetknutý v našich myslích – „musíš se drát nahoru, aby jsi něco dokázal“, „silnější vyhrává“ nebo „buď lepší než konkurence“. Hrajeme tuto hru už od malička – bojujeme o svou pozici na pískovišti, ve škole nebo ve sportu – vždy chceme vyhrát na ostatními a být lepší než oni. Zkuste se schválně zamyslet a přijít s nějakou dětskou hrou, ve které není hlavním atributem vítězství, získání více bodů či nejrychlejší čas. Přitom ale zapomínáme na druhou stranu mince – když někdo vítězí, vždy druhý prohrává. Padesát na padesát – což ale zjednodušeně znamená, že využíváme pouze poloviční potenciál naší společnosti.

Naopak, pokud zapojíme do „hry“ více ženský princip představovaný spoluprací, velmi rychle zjistíme, že získáme mnohem více – lepší nápady, pohodovější kolektiv, inspiraci a nakonec i výsledky. Když se podíváme na národy, které žijí přírodním způsobem života i v současnosti, vidíme, že nesoupeří např. o jídlo, ale spolupracují mezi sebou jako komunita. Těžko bychom dříve ulovili mamuta tím, že by se za ním hnal pouze nejrychlejší člen tlupy a nehleděl na ostatní. Stejně tak dnes těžko získáme kvalitní výsledek na základě výběrového řízení v boji o nejnižší cenu.

Názorným příkladem v praktickém životě může být například koncept komunitní internetové sítě v porovnání s klasickým tržním prostředím jednotlivých poskytovatelů. Podobný model lze aplikovat na všechny komunitní projekty – vždy nám vychází výhodnější si věci půjčovat, sdílet nebo se na nich podílet ve větším počtu lidí, než být sólo hráčem každý na svém  hřišti. Stejně tak na politické úrovni si stačí položit jednoduchou otázku – které státy více prosperují – ty, které mají širokou shodu napříč politickým spektrem a stabilně spravují jim svěřené záležitosti na základě konsenzu, nebo naopak ty, které střídavě kopou za vládu či opozici a mění pravidla systému a podnikatelské prostředí každé čtyři roky?

jak směřovat ke společnosti bez peněz?

Ze všech událostí kolem nás je zřejmé, že současnému fungování naší společnosti dochází dech. Procházíme transformací a hledáme nové principy, na kterých bychom mohli stavět férovou, udržitelnou a šťastnou budoucnost. Odhazujeme nepotřebné, čistíme naše domovy, životy, těla i mysl a uvolňujeme tímto prostor novému. Od globálního se vracíme k lokálnímu, od individualismu ke společnému, od soupeření ke spolupráci a od vlastnění ke sdílení. Světem klíčí nová sdílená ekonomika a současně můžeme sledovat, jak se ten starý svět brání a drží zuby nehty. Kam ale směřujeme?

Z více aktivit se mi skládá mozaika možného fungování v budoucnu. Opouštíme tvrdý materiální svět zastoupený mužským principem a pouštíme si do života více ženského principu – sdílení, péče, kooperace a souladu. Postupným uvědomováním si nicotnosti hromadění hmotných statků se nevyhnutelně dostáváme k problematice peněz. Proč vyměňujeme svou energii za peníze v práci, která mě i okolí nepřináší hlubší smysl a ve zbylém čase se snažíme dohnat zážitky a pocit naplněnosti života. Snazší cestou je polevit ze svých finančních nároků = pracovat méně a ušetřený čas věnovat smyslu-plné činnosti. Nacházet způsoby, jak své potřeby naplnit za méně peněz – sdílením se sousedy, přátelskou výpomocí, směnou (vejce za zeleninu nebo práce na stavbě za hlídání dětí) a mnoha dalšími způsoby. Otevírá se nám spousta cest, kde můžeme vypustit „prostředníka“ = toho uprostřed procesu, tj. zejména peníze, zprostředkovatelskou firmu nebo stát. Příkladů přibývá – můžeme jmenovat třeba sdílenou internetovou síť, UBER, Airbnb, Startovač, Zonky apod.

Pokud tento systém založený na spolupráci namísto soupeření zahrneme do našich běžných životů, eliminujeme tím značné množství vícenákladů, které nyní jdou vládám a korporacím. Pomiňme nyní to, jak se tento starý systém bude bránit. Pro nás z toho plyne pocit větší svobody, jistoty, spolehnutí se na komunitu a na neposledním místě lidský rozměr podpory lokálního života. Principy tohoto fungování dobře popisuje Libor Malý. V té chvíli si ale začneme uvědomovat, že každý přispívá svým dílem ke společné věci, tvoří to, k čemu má největší talent a peníze i třeba na principu lokální měny se stávají nadbytečnými. Můžeme tak pokročit na další level a začít peníze cíleně eliminovat z našeho fungování. Tento systém založený na dobrovolném přispívání (contributionism) skvěle popisuje Michael Tellinger ve svých přednáškách i v knize. A je to dle mého nejjednodušší a nejsmysluplnější cesta, po které můžeme jít, pokud chceme vyváznout ze stávajícího sevření systému a skutečně se osvobodit.

vlastnictví domů a pozemků

krajina morava2Současně nastavené paradigma vlastnictví (Listina základních práv a svobod – článek 11) stanovuje právo vlastnit majetek a zároveň konstatuje, že vlastnictví
zavazuje. Při praktické aplikaci těchto principů však převládají práva nad povinnostmi ve smyslu „já mám pozemek a mohu si s ním nakládat, jak chci“. Může být však půda majetkem? V extrémním případě může cizí osoba, firma či občan jiného státu vlastnit veškerou půdu a lesy v katastru jedné obce, kde nežije a místní občané tak být „obklíčeni“ a vydáni napospas záměrům tohoto vlastníka. Je to globalizace dovedená do extrému, přehlížející práva lidí, kteří žijí v nejbližším a nejtěsnějším spojení s krajinou. Neměli bychom přehlížet, že soukromá práva na majetek si začala šlechta (!), ne lidé, zjišťovat zápisem v zemských knihách až počátkem 14. století. Předtím nebyla potřeba půdu dělit a zabírat pro potřeby vybraných osob, půda patřila všem a její obhospodařování fungovalo v souladu s přirozenými cykly přírody.

Vlastnictví v nejširším slova smyslu může být vnímáno pouze jako dočasné. My lidé žijeme na zemi po určitou vymezenou dobu, přicházíme na svět prostí a odcházíme taktéž bez majetku. Nemůžeme z podstaty nic „vlastnit“ natrvalo. Vlastnění věcí má určitý smysl v rámci věcí movitých, které byly vytvořeny úsilím a prací naší vlastní rodiny či našich předků. Má tak v jejich případě i smysl dědění takovýchto statků. Vždy bychom ale měli posuzovat vlastnictví společně se správcovstvím, tj. s péčí řádného hospodáře. Protože bez péče a lásky hynou jak věci živé, tak věci neživé a opouštěné. Nemůže být vlastníkem půdy člověk žijící na druhé straně republiky či odosobněná korporace, která starost o půdu stejně deleguje na místní lidi, pouze za to inkasuje výnosy.

Jak by mohl vypadat udržitelný model vlastnictví?

Rodina by měla mít nárok na věci a statky které obhospodařuje, opravuje, renovuje a používá. Pokud domy opustí, nechá je chátrat či chce vlastnit více objektů než je schopna svými členy obhospodařit, správcovství pozbývá. Opuštěné domy či areály tak připadnou do vlastnictví obce, která společně rozhodne, jak s nimi bude dále nakládáno. Mohou být rekonstruovány, přestavěny či nahrazeny novou stavbou pro účel, který je zrovna v obci potřebný. Nemožnost vlastnictví lesů, luk a půdy je snadněji pochopitelné a zřejmé. Krajina jako celek není naším výsostným území, ale je domovem i většiny zvířat a rostlin. Lidé se mohou pouze starat a obhospodařovat její část a mít užitek z jejích plodů.

dum gruzie2Veškerý majetek na území obce je majetkem společným. Základním vztahem není vztah vlastnický, ale akt svěření majetku či půdy do užívání na dobu určitou. Délka užívání může být 5 let, ale 5 generací, vždy bude záležet na vztahu konkrétního člověka či rodiny k obci. Domy či statky dlouhodobě kontinuálně obývané jednou rodinou zůstanou bez přerušení v užívání do té doby, než budou opuštěny či přenechány obci. Lesy, orná půda a další přírodní pozemky budou přidělovány stejně jako domy do užívání, dle velikosti rodiny a jejich možností na půdě hospodařit. Místní zemědělec se zájmem hospodařit dostane přiděleno větší množství půdy než malá rodina, která se věnuje jiným činnostem a postačí jí vlastní zahrada u domu. O přidělení půdy a domů rozhoduje rada obce, např. v případě pozemků v ročních či tříletých cyklech, v případě domů dle aktuální potřeby lidí v obci.

Tento koncept vlastnictví vypouští peněžitý zisk z prodeje půdy a plodin na ní vypěstovaných.

Země patří lidem, kteří na ní žijí. V úzkém kruhu rodiny nám patří náš dům a zahrada. V komunitě obce nám patří veřejné prostranství, louky, pole a lesy. A v širším vnímání národa nám patří celá česká zem. Vždy si ale můžeme nárokovat pouze to, o co se jako správní hospodáři umíme svými silami postarat s nejlepším vědomím a svědomím.