pročistit svůj prostor

stones-983992_1920

 

Poslední dobou silně vnímám a realizuji potřebu pročišťování, uspořádávání a uklízení všeho, co se týká mě osobně. Na začátku jsem cítila přehlcenost hmotnými věcmi, které jsem následně začala propouštět ze svého života a vnímala jsem, jak osvobozující pocit to je. Nastoupila jsem na cestu minimalismu a zjednodušování. A tak sdílím postřehy, ve kterých oblastech života se můžeme zbavit věcí, vzpomínek a myšlenek, které nás zatěžují.

 

 

můj byt

Po přestěhování do svého současného bytu jsem již od počátku realizovala myšlenku, že si přivezu pouze to potřebné a nezbytně nutné. Nechtěla jsem kupovat veškerý nábytek, spíše zkombinovat starší kousky s novými. Ve výsledku tak ve svém 1+1 mám pouze postel, noční stolky, komodu, stojan na oblečení, pracovní stůl se zásuvkami, 2 křesla, stolek, jídelní stůl se židlemi a knihovnu. Nic více, nic méně. Nepotřebuji skříň, i když jsem původně zamýšlela si jí časem pořídit. Nepotřebuji žádné další úložné prostory, neboť jsem zredukovala počet věcí na minimum. Volný prostor tak může dýchat, snáze se uklízí a neomezuje mě. A menší prostor znamená nižší nájem a méně starostí.

mé věci

Inspirovala jsem se metodou Marie Kondo, která ctí jednoduchou zásadu. Ponechej si pouze to, co ti dělá radost. Probrala jsem postupně všechny věci od oblečení, knížek, papírů, drobností a vzpomínek včetně fotografií. Něco bylo snadné, některé věci byly výzvou a pár kousků jsem zatím nedokázala dát pryč úplně. Ale jak běží čas, získávám větší odvahu a s pocitem, že zatím žádné vyhozené věci jsem nelitovala, se snadněji zbavuji dalších a dalších.

mé oblečení

Dlouhou dobu jsem byla zvyklá mít více oblečení, ale nosila jsem převážně pár oblíbených kousků a ostatní jen tak málo, abych uchlácholila své svědomí, že jsem je nekoupila zbytečně. Až když jsem poznala, že každý patříme do určitého stylového typu, ujasnila jsem si, jaké oblečení a barvy mi opravdu sluší a mohla jsem zredukovat svůj šatník na minimum. Od každého druhu oděvu mám cca tři kusy, vše ve velmi střídmé barevnosti a vzorech a vše můžu dle libosti kombinovat mezi sebou. Přináší mi to svobodu a rychlost v rozhodování, co si obleču ráno na sebe.

má data

S hmotnými věcmi si poradit nakonec dokážeme a tak jsem začala vnímat určité zahlcení i věcí digitálních. I když je kapacita disku mého notebooku velká, přesto jsem chtěla zjednodušit své adresáře a data. Postupně procházím archivované soubory, přednášky a texty a mažu to, co již se mnou nerezonuje, co nepociťuji jako potřebné. Digitální fotky, které jsem si nikdy kvůli velkému množství neprohlížela, se snažím promazávat a vybírat pouze ty podstatné okamžiky z každé dovolené. Zjednodušuji, čistím a dělá mi to radost. Ve výsledku pak zjišťuji, co pro mě zůstává jako podstatné a čím se chci zabývat.

mé závazky

Věci vyžadují naši pozornost, úklid a údržbu, ale to samé si vytváříme i svými závazky. Nevědomě se někdy věnujeme i věcem, které jsme se slabé chvíli slíbili ale nyní je již děláme pouze z povinnosti. Ze zvyku odebíráme časopisy, navštěvujeme lekce nebo se zabýváme projekty, které už nám nic moc nedávají. Ale naopak nám berou čas, energii a v hlavně nám blokují místo na věci nové. Myslíme na to co stihnout, zařídit, udělat a jsme zaběhlí v určitém stereotypu. I ve svých závazcích se tak snažím dělat pořádek, osekávat to, co mi již radost nepřináší a minimalizovat to podstatné, co zůstat musí. Čím méně úkolů a povinností, tím více času na kreativní činnost. Naučit se na některé věci říkat NE je pro mě výzvou na delší trať.

mé tělo

Velké téma, které vlastně stálo na samém počátku. Pročistit své tělo, zbavit se nemocí a únavy a získat tak energii na věci, kterými se chci zabývat. To, co jím, je pro mě zásadní, neboť to tvoří palivo, na které denodeně jezdím. Snažím se nezatěžovat tělo těžce stravitelnými potravinami a jíst v souladu s principy našich předků – jídlo sezónní, lokální, jednoduše připravené a výživné, převážně rostlinného původu. Tělo tím dostává prostor a energii k regeneraci a zbavování se přebytků.

má mysl

Čisté tělo, čistá mysl. Cesta osobního rozvoje je i o čištění svých předsudků, zasunutých vzpomínek a vzorců, které jsme se vytvořili nebo akceptovali od okolí. Metoda ho´oponopono jednoduše ukazuje, jak se zbavit všech svých programů, odpustit, omluvit se a poděkovat za vše, co nám život přinesl a přináší. A když propustíme všechny tyto vzpomínky, utvoříme místo pro něco nového, co může přijít.

A tak je to, čistíme se na všech úrovních a po většinu svého času. Udržujeme v čistotě své tělo, své věci, svůj domov a tím i svou osobnost. A to nám dovoluje pozvat do svého života nové prožitky a věnovat se pouze věcem, které nám přinášejí radost.

 

virtuální účet

Vždycky se ptám, zda je možnost dělat věci jednodušeji. Dříve tomu tak bylo, tak proč jsme nyní zahnaní do extrému a náš život si komplikujeme, namísto zjednodušujeme? Omezili jsme sami sebe navzájem a veškeré hodnoty, zboží a služby, které mezi sebou směňujeme, oceňujeme na základě peněz. Je nám podsouváno, že peníze jsou prostředkem směny a fungují zde v určité formě již po tisíciletí. Je zajímavé si dovolit tento koncept nabourat a přemýšlet, zda je to opravdu pravda – v historických souvislostech o tom hovoří Michael Telinger.

Pokud přijmeme tezi, že peníze nejsou nutnost a v dávné minulosti lidé fungovali i bez nich, můžeme pak začít hledat způsoby fungování bez nich. Přechodným stádiem můžou být lokální měny nebo jakýsi typ „komunitního“  účtu, kde se vám přičítají body za vaše přispívání a odečítají body za vyčerpané služby a zboží. Silnou myšlenkou je ale pro mě možnost si připustit, že každý má kdesi otevřený virtuální osobní účet, kde se bez našeho vědomého řízení sčítají a odečítají položky a vše je řízeno tak, aby tento účet byl vždy v rovnováze. V principu o tomto mluví Tomáš Hajzler – o sousedských vztazích, sdílení a sounáležitosti.

Nemusíme přemýšlet v hlavě má dáti/dal, co komu co dlužím, kde jsem zavázán a cítím se být povinen revanšovat. A opačně neočekávám, že mé dary mi budou vráceny od té samé osoby v nejbližším čase. Prostě věřím, že jakkoliv nazvaná vyšší síla zařídí, aby se účty všech lidí vyrovnávali, synchronizovaly a vše bylo v rovnováze. Neboť rovnováha je samou podstatou našeho bytí a vše v přírodě se snaží být v rovnovážném vztahu a v případě vychýlení se do něj co nejdříve navrátit.

Na podobném principu fungujeme i v rodině a mezi svými blízkými – nepočítáme, kolik jsme toho udělali pro rodiče, bratra nebo babičku, prostě dáváme, máme z toho radost a nežádáme nic nazpět. Bezpodmínečné sdílení. Mnozí z nás takto fungují i mezi svými přáteli, sousedy a známými. Ráda dám a ráda zase někdy dostanu, ale není to podmínkou. Co funguje v malém, můžeme v principu přenést i do fungování ve větším. Založit nový systém na důvěře, zapomenout na počítání, porovnávání a soutěžení, kdo má víc. Nemusíme toto ihned aplikovat ve velkém měřítku, stačí začít v malé komunitě, čtvrti či městě, mezi lidmi, které známe a potkáváme. Důvěra mezi takovými lidmi je větší a pokud by někdo chtěl na tomto systému parazitovat, dlouho se mu to dařit nebude a přirozeně z něho vypadne.

To dle mého může být cesta sdílení, po které se vyplatí jít do budoucna jít a která má smysl.

Až bude poražen poslední strom, otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte, že peníze se jíst nedají.

co je selský rozum?

7 myšlenek, kterak vnímám selský rozum jako základní rozhodující princip a životní filozofii.

  1. Jednoduchost – jít k jádru věci, pochopit, co je skutečně nezbytné, esenciální a podstatné. Odrazit se od skutečných základů, od našich kořenů. Osekat nezbytnosti a začít stavět na tom důležitém, co jediné zůstalo a dává mi smysl. Jedno-duchost, jednota ducha, kterou můžeme nalézat jak v malém, tak ve velkém, jak uvnitř, tak vně. Pochopení, že všechny principy jsou přenositelné a aplikovatelné na jiné. Minimalismus.
  2. Udržitelnost – cykličnost, kontinuita a smysluplnost. Pochopení, že náš prostor a zdroje jsou omezené a jak s nimi zacházet. Reuse. Recycle. Cradle to cradle. Opustit lineární nepřirozené systémy, nesmyslný věčný růst a smířit se s tím, že co jednou vzniká, opět někdy zaniká. A aby mohlo něco nového vzniknout, musíme něco pustit. Vše má začátek a konec a z té největší tmy se rodí nové ráno.
  3. Soběstačnost – nezávislost a svoboda v rovině člověka, rodiny i v měřítku obce či státu. Zároveň pochopení, že jsme součástí komunity a každý přispívá svými dovednostmi k prospěchu všech ostatních. Soběstačnost vnímaná v základních potřebách – voda, jídlo, energie a bezpečí, ale i nezávislost v myšlení, svých zásadách a v duchovním světě.
  4. Lokálnost – vnímání, že přirozeně přijímám a podporuji to, co je mi nejblíže – místní plodiny, potraviny, výrobky, řemeslníky, kulturu a mnohé další. Svým výběrem pak podporuji to, co je v souladu s mými zásadami. I vše negativní řeším v lokálním měřítku a nepřenáším externality mimo svůj zorný úhel a nezavírám před ničím oči.
  5. Udržování ohně – respektování a úcta k tradicím, našim kořenům a k podstatě, která nám dala vzniknout a vyvíjet se. Současně však nenechat oheň vyhasnout a neuctívat doutnající uhlíky – ale přikládat a udržovat oheň silný a zdravý. Nechat shořet staré a přikládat nové. Průběžně ladit a vylepšovat všechny systémy a způsoby života kolem nás tak, aby vyhovovali právě tomu, kde se nyní na naší cestě nacházíme.
    Tradice nespočívá v uctívání popela, ale v udržování ohně.
  6.  Rovnováha – opustit extrémy a soustředit se na zlatou střední cestu, nacházet rovnovážný stav ve všech otázkách, kterými se zabýváme. Jin a jang. Nic není černé nebo bílé. Ve středu je síla a pevnost. Snažit se zároveň spojovat opačné strany spektra, nacházet společnou řeč a to co nás spojuje, namísto rozděluje.
  7. Sdílení – opustit hluboce zakořeněnou myšlenku soupeření a rozdělování se dle různé hodnoty a naopak přijetí toho, že spoluprací a sdílením toho dokážeme více. Propojení, lidskost a vztahy jako základní princip. V rovině praktické nepotřebuji vše vlastnit a ráda sdílím své věci s ostatními. Sounáležitost a pocit propojení s ostatními bytostmi.

inspirace ve fungování komunit

Na jaké struktuře a principu by mohlo fungovat menší sídlo, vesnice či komunita lidí a jakou inspiraci můžeme nalézt v naší historii? Společenství lidí musí koexistovat v souladu s přírodou a respektovat pravidla, na kterých se komunita dlouhodobě shodne. Model občiny lze v různých obměnách vysledovat ve většině zemí východní Evropy a Ruska, ale i v Indii, Jižní Americe či starověkém Egyptě a Mezopotámii. Primárně je občina určena jako nejmenší správní jednotka území, přibližně o rozsahu dnešních obcí. Analogicky se s tímto správním systémem pojí i mnoho zajímavých principů společného soužití.

Občina neboli obecní statek, je formou organizace společnosti charakterizovanou kolektivním vlastnictvím půdy a dalších výrobních prostředků a samosprávou s volenými nebo dědičnými představiteli. Občina na rozdíl od dědiny, tj. soukromého vlastnictví rodu, představovala půdu společnou všem svobodným hospodářům obce či osady. Občinu tvořily komunikace (náves, cesty, průhony), pastviny, lesy a neplodná půda. Původní princip kolektivního vlastnictví půdy byl typický pro rodové a středověké společnosti, kterým tato forma spolupráce a sdílení zaručovala přežití a přístup ke zdrojům potravy.

V carském Rusku šlo o pozemkové společenství = společnou obecnou držbu půdy, která byla jednotlivcům či rodinám přidělována do užívání v pravidelných intervalech. Pojem obščina lze lépe chápat v souvislosti s pojmem „mir“. Mir byl na prvním místě označením vesnice ve smyslu obce stmelené vědomím o nutné kolektivní kooperaci jejich členů. Z hlediska právního a administrativního představoval mir shromáždění všech členů obščiny (respektive vesnice) a ze svého středu si volil staršího – starostu. Členy obščiny nebyli většinou jednotlivci, ale rozvětvené rodiny, obvykle zastupované nejstarším mužem (hospodářem). Obščina, resp. mir distribuoval společnou půdu a lesy mezi členy obščiny, dále měl na starosti platbu některých daní, později také vojenské odvody a konečně i trestání některých menších zločinů. Redistribuce půdy a lesů byla spíše nepravidelná než pravidelná. Obščina tak spolu s mirem představovaly původní formu rolnické samosprávy.

V Indické vesnické občině byla půda v obecním vlastnictví, obdělávána společně a po žních se úroda rozdělovala mezi členy občiny. V této formě se hospodařilo ještě na počátku 19. století. Na Javě se zachovala vesnická občina v této podobě: orná půda se čas od času znovu rozděluje mezi členy občiny, tyto podíly však členové občiny nedostávají do soukromého vlastnictví, nýbrž jen do užívání na určitou dobu. V Přední Indii již většinou orná půda přešla do soukromého vlastnictví jednotlivých rolníků; les, pastviny a půda ležící ladem jsou však ještě namnoze v občinovém vlastnictví a na jejich užívání mají právo všichni členové občiny. V čele obce stojí jednotlivec či menší skupina osob, dále pak několik úředníků, účetní, který se stará o finanční poměry občiny, hraničář, který dohlíží na vymezení území obce, dozorce nad vodojemy, učitel, tesař, kovář apod. Všichni tito mají za úkol pracovat pro celou občinu a její členy a jsou za to odměňováni buď podíly ze společných polností, nebo podíly ze sklizně. I při této vysoce rozvinuté dělbě práce je vidět součinnost různých druhů prací a rozdělování výrobků. Nedochází k žádné směně, nejsou potřeba peníze, výrobky jsou prostě rozdělovány tak, jak odpovídá okolnostem a potřebám lidí.

Napříč světem a kulturami tak lze vysledovat princip sdílení mezi členy komunity, který je prověřený časem a funguje prokazatelně lépe než náš systém soupeření, přerozdělování a převádění na hodnotu peněz. Šířeji pak lze toto společné vlastnictví půdy vnímat v souvislostech územního rozvoje a hospodaření s půdou, které máme k dispozici pouze omezené množství. A inspirovat nás k hledání modelu, který by byl udržitelnější než ten současný.

Zdroje:
lidova-architektura.cz
leporelo.info
Karel Kautsky – Ekonomické učení Karla Marxe, 1894 (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/eukm/eu010101.htm)

je základní příjem správnou cestou?

Princip základního příjmu či negativní daně z příjmu je zkoumán a diskutován již dlouhý čas, poslední dobou se však dostává na výsluní veřejného zájmu. Příčinou je mimo jiné to, že jako vysoce vyspělá společnost jsme dozráli k myšlence, že bychom měli každému umožnit důstojný život bez ohledu na množství peněz. Nejinak se také v současnosti projevuje snaha o změnu stávajícího systému s podstatným zjednodušením, k čemuž by myšlenka základního příjmu výrazně přispěla. Došlo by ke zrušení různých sociálních dávek, důchodů a příspěvků, vymizela by související administrativa a kontrola, a pokud bychom šli dále, bylo by možné daňový systém zjednodušit na pouze jedinou daň z přidané hodnoty (dle propočtů by vycházela cca 50%). V praxi by tedy například byl zaveden základní příjem ve výši 10 000 Kč a na veškeré zakoupené zboží a služby by se vztahovala daň 50% odváděná státu. Těm, kteří kdy nahlédli do přebujelého úřednického aparátu musí být jasné, jaké zjednodušení by toto znamenalo ve světě účetnictví a finančního systému.

coins-1156698_1920

Pokud se na to podíváme z druhé stránky, principem základního příjmu je zajistit všem lidem bez rozdílu základní potřeby – mezi ty můžeme počítat vodu, jídlo, bydlení, energie, veřejnou dopravu a další služby, které nám poskytuje obec, ve které bydlíme. Veskrze nejde o individuální potřeby člověka, ale o nutnosti celé komunity, která na území obce žije. Můžeme tedy do budoucna zvolit i jinou cestu – převzít jako obec zodpovědnost za naše potřeby, nespoléhat se na stát ani na soukromé korporace ovládající přístup k energiím a zdrojům a zajistit si veškeré potřeby vlastními silami a prostředky. Protože se základním příjmem pouze natahujeme ruku ke státu, ale zůstáváme na něm stále stejně závislí. Cesta ke svobodě je možná složitější, zato však udržitelnější a plně pod naší kontrolou.

Lze začít postupným budováním soběstačných komunit, obcí či sdružení měst. Ne všechny potřeby si ihned dokážeme zajistit sami, proto je rozumné spolupracovat mezi sebou. V praxi se na této nižší úrovni mnohem lépe uplatňuje praktický zodpovědný přístup na rozdíl od byrokratických výšin na úrovni státu. V současné době může být aktuální řešení vodních zdrojů pro každé sídlo či skupinu obcí, čímž eliminujeme soukromé společnosti obchodující s vodou v naší krajině. Dále pak nastavení hospodaření s odpady – důsledné třídění, recyklace a prodej druhotných surovin, kompostování a celkové nastavení odpadové politiky města tak, abychom byli zodpovědní za svůj vlastní odpad a nemuseli přenášet externality na jiná území a platit za ně. Z dnešního pohledu nejsložitější a také nejzásadnější je problematika energií, kde je přechodným řešením podpora místních obnovitelných zdrojů, vlastních výtopen na biomasu apod. a až v další fázi podpora a vývoj nových technologií. Můžeme ale začít pozvolna např. zvyšováním produkce potravin v městských komunitních či školních zahradách, sdílením a půjčováním kol, aut, nářadí či sekaček na trávu a postupně tak směřovat ke sdílené společnosti namísto dnešního individualismu.

Těmito konkrétními přístupy můžeme postupně zvyšovat naši soběstačnost a poskytovat tak občanům služby levněji či zcela zdarma. Navíc při zapojení veřejnosti na principu dobrovolného přispívání ve službách a při práci na komunitních projektech ještě můžeme dosáhnout výrazného rozdílu oproti současně fungujícím městům na principu tržní ekonomiky.

komunitní internetová síť

Jak můžeme dosáhnout svobodného, stabilního a levného přístupu k internetu pro naše města? V prvé řadě lze převzít zodpovědnost za vybudování infrastruktury a vlastními silami se podílet na jejím udržování a rozvoji. Stejně jako byl v minulosti do vesnic a měst zaváděn elektrický proud – hlavní roli ve financování měla místní družstva, která u nás výborně fungovala za první republiky. Na podobném principu si nyní můžeme vybudovat svou vlastní síť a stát se částečně nezávislými na poskytovatelích a zprostředkovatelských firmách. V praxi se v začátku může jednat o sdružení nadšených lidí, kteří chtějí síťové připojení takové kvality, které komerční poskytovatelé nabízí za neadekvátně vysokou cenu. Komunita se spojí a společně zafinancuje základní síťové vybavení, které pravidelnými příspěvky na obnovu udržují na vysoké technické úrovni.

První vlaštovky na poli poskytování internetu nalezneme i u nás, nejvýraznější je neziskové sdružení PilsFree v Plzni a okolí, které vybudovalo technologii, umožňující mnoha lidem přístup ke gigabitovému internetu. Komunita funguje jako zapsaný spolek a v současnosti sdružuje přes 27 tisíc členů, kteří platí stálý příspěvek 300 Kč/měsíc. Na rozdíl od komerčních poskytovatelů síť vznikla a je rozvíjena ve volném čase zakladatelů a sama si stanovuje vlastní pravidla. Rozhodovací pravomoce má patnáctičlenná rada, která určuje směřování investic. Protože jde o neziskový spolek, nemusí generovat žádný zisk či dividendu pro akcionáře. Snaží se hospodařit s nulou, peníze používají na zajištění provozu a více jak polovina rozpočtu jde na nákup nových technologií. Veškeré zařízení je ve vlastnictví komunity, která si platí rozvoj sítě a internetu. Ve srovnání s komerční konkurencí mohou nabídnou čistou férovou cenu pouze za náklady, bez vysokých poplatků a nepřehledných tarifů klasických firem.

ball-63527_1280

Tento princip dává i logiku selským rozumem. Proč mít na území malého města duplicitně vybudovanou infrastrukturu 5 firem, která se překrývá a soupeří o zákazníky cenou a nabídkou služeb? Je to plýtvání zdroji a energií lidí – přeci nám postačí mít jednu plně fungující síť za férovou cenu. Trochu mi to připomíná regály v supermarketu, kde máme na výběr z 10 druhů toaletního papíru, i když by nám stačil druh jeden.

Zajímavější pro budoucí vývoj na poli komunikací je inovace s přímým získáním volné frekvence. Před rokem se podařilo asi stovce vývojářů v Amsterodamu vyvinout vysílač/bránu pro internet věcí, která komunikuje ve volném rádiovém pásmu 868 MHz a může ji provozovat, kdo chce, bez nutnosti platit za provoz sítě. Jedná se o komunitní internet postavený na technologii LoRa, jež je vhodná pro dálkovou a nepříliš častou komunikaci se senzory. Pro síť je charakteristické, že umožňuje komunikovat předmětům do internetu bez 3G nebo WiFi a bez jakýchkoliv poplatků za mobilní datové služby. Vyznačuje se nízkou potřebou napájení, dlouhým dosahem a nízkou šířkou komunikačního pásma. V roce 2015 deseti vysílači pokryli za šest týdnů území celého Amsterodamu a nastartovali komunitní síť internetu věcí jako open source s technickou podporou. V celosvětové kickstartové kampani vybrali třikrát více, než žádali a dovyvinuli další zařízení. Vytvořili tak jedinečnou celosvětovou síť, neboť vysílací zařízení zakoupily desítky komunit po celém světě (momentálně je jich více než sto).

Cíl je zřejmý a jasný – osvobodit se od závislosti na komerčních poskytovatelích a zajistit si své vlastní potřeby, v tomto případě připojení k síti, společnými silami komunity. Jednoduché a prosté. Na příkladech je vidět, že je toto možné realizovat i v současné finanční struktuře a konkurenci.

Zdroje:

časopis Smart Cities 02-2016

http://www.pilsfree.net/

http://e-svet.e15.cz/internet/jak-si-komunita-v-plzni-postavila-nejrychlejsi-internet-na-svete-1114189

sdílení namísto soupeření

Myslím že jako společnost a zejména nastupující generace se dostáváme do stavu, kdy opouštíme dosavadní model soupeření, soutěže a porovnávání se navzájem a nastupujeme na cestu sdílení, spolupráce a koordinace. Tvrdý mužský princip boje stále ještě máme hluboko vetknutý v našich myslích – „musíš se drát nahoru, aby jsi něco dokázal“, „silnější vyhrává“ nebo „buď lepší než konkurence“. Hrajeme tuto hru už od malička – bojujeme o svou pozici na pískovišti, ve škole nebo ve sportu – vždy chceme vyhrát na ostatními a být lepší než oni. Zkuste se schválně zamyslet a přijít s nějakou dětskou hrou, ve které není hlavním atributem vítězství, získání více bodů či nejrychlejší čas. Mě se to hned tak nepodařilo. Přitom ale zapomínáme na druhou stranu mince – když někdo vítězí, vždy druhý prohrává. Padesát na padesát – což ale zjednodušeně znamená, že využíváme pouze poloviční potenciál naší společnosti.

Naopak, pokud zapojíme do „hry“ více ženský princip představovaný spoluprací, velmi rychle zjistíme, že získáme mnohem více – lepší nápady, pohodovější kolektiv, inspiraci a nakonec i výsledky. Když se podíváme na národy, které žijí přírodním způsobem života i v současnosti, vidíme, že nesoupeří např. o jídlo, ale spolupracují mezi sebou jako komunita. Těžko bychom dříve ulovili mamuta tím, že by se za ním hnal pouze nejrychlejší člen tlupy a nehleděl na ostatní. Stejně tak dnes těžko získáme kvalitní výsledek na základě výběrového řízení v boji o nejnižší cenu.

Názorným příkladem v praktickém životě může být například koncept komunitní internetové sítě v porovnání s klasickým tržním prostředím jednotlivých poskytovatelů. Podobný model lze aplikovat na všechny komunitní projekty – vždy nám vychází výhodnější si věci půjčovat, sdílet nebo se na nich podílet ve větším počtu lidí, než být sólo hráčem každý na svém  hřišti. Stejně tak na politické úrovni si stačí položit jednoduchou otázku – které státy více prosperují – ty, které mají širokou shodu napříč politickým spektrem a stabilně spravují jim svěřené záležitosti na základě konsenzu, nebo naopak ty, které střídavě kopou za vládu či opozici a mění pravidla systému a podnikatelské prostředí každé čtyři roky?

jak směřovat ke společnosti bez peněz?

Ze všech událostí kolem nás je zřejmé, že současnému fungování naší společnosti dochází dech. Procházíme transformací a hledáme nové principy, na kterých bychom mohli stavět férovou, udržitelnou a šťastnou budoucnost. Odhazujeme nepotřebné, čistíme naše domovy, životy, těla i mysl a uvolňujeme tímto prostor novému. Od globálního se vracíme k lokálnímu, od individualismu ke společnému, od soupeření ke spolupráci a od vlastnění ke sdílení. Světem klíčí nová sdílená ekonomika a současně můžeme sledovat, jak se ten starý svět brání a drží zuby nehty. Kam směřujeme?

Z více indicií se mi skládá mozaika možného fungování v budoucnu. Opouštíme tvrdý materiální svět zastoupený mužským principem a pouštíme si do života více ženského principu – sdílení, péče, kooperace a souladu. Postupným uvědomováním si nicotnosti hromadění hmotných statků se nevyhnutelně dostáváme k problematice peněz. Proč vyměňujeme svou energii za peníze v práci, která nám i okolí nepřináší hlubší smysl a ve zbylém čase se snažíme dohnat zážitky a pocit naplněnosti života. Po vyčerpání naší touhy po materiálních věcech se snažíme prázdnotu dohánět zážitky. Sdílíme dokonale vyladěné fotografie na zeď svého života a běžíme závod o nejlepší večer, víkend a dovolenou.

beach-1532120_1920

Není snazší cestou polevit ze svých finančních nároků = pracovat méně a ušetřený čas věnovat smyslu-plné činnosti? Nacházet způsoby, jak své potřeby naplnit za méně peněz – sdílením se sousedy, přátelskou výpomocí, směnou a mnoha dalšími způsoby. Otevírá se nám spousta cest, kde můžeme vypustit „prostředníka“ = toho uprostřed procesu, tj. zejména peníze, zprostředkovatelskou firmu nebo stát. Příkladů přibývá – můžeme jmenovat třeba sdílenou internetovou síť, UBER, Airbnb, Startovač, Zonky a další.

Pokud tento systém založený na spolupráci namísto soupeření zahrneme do našich běžných životů, eliminujeme tím značné množství vícenákladů, které nyní jdou vládám a korporacím. Pomiňme nyní to, jak se tento starý systém bude bránit. Pro nás z toho plyne pocit větší svobody, jistoty, spolehnutí se na komunitu a na neposledním místě lidský rozměr podpory lokálního života. Každý den volíme svojí peněženkou a to je ta skutečná volba, kterou můžeme měnit svět. Principy tohoto fungování dobře popisuje Libor Malý. V té chvíli si začneme uvědomovat, že každý přispívá svým dílem ke společné věci, tvoří to, k čemu má největší talent a peníze i třeba na principu lokální měny se stávají nadbytečnými. Můžeme tak pokročit na další level a začít peníze cíleně eliminovat z našeho fungování. Tento systém založený na dobrovolném přispívání (contributionism) skvěle popisuje Michael Tellinger ve svých přednáškách i v knize. A je to dle mého nejjednodušší a nejsmysluplnější cesta, po které můžeme jít, pokud chceme vyváznout ze stávajícího sevření systému a skutečně se osvobodit.

vlastnictví domů a pozemků

Současně nastavené paradigma vlastnictví stanovuje právo vlastnit majetek a zároveň konstatuje, že vlastnictví zavazuje. Při praktické aplikaci těchto principů však převládají práva nad povinnostmi ve smyslu „já mám pozemek a mohu si s ním nakládat, jak chci“. Může být však půda majetkem? V extrémním případě může cizí osoba, firma či občan jiného státu vlastnit veškerou půdu a lesy v katastru jedné obce, kde nežije a místní občané tak být „obklíčeni“ a vydáni napospas záměrům tohoto vlastníka. Je to globalizace dovedená do extrému, přehlížející práva lidí, kteří žijí v nejbližším a nejtěsnějším spojení s krajinou. Neměli bychom přehlížet, že soukromá práva na majetek si začala šlechta (!) – ne lidé, zjišťovat zápisem v zemských knihách až počátkem 14. století. Předtím nebyla potřeba půdu dělit a zabírat pro potřeby vybraných osob, půda patřila všem a její obhospodařování fungovalo v souladu s přirozenými cykly přírody.

nature-1535493_1920

 Vlastnictví v nejširším slova smyslu může být vnímáno pouze jako dočasné. My lidé žijeme na zemi po určitou vymezenou dobu, přicházíme na svět prostí a odcházíme taktéž bez majetku. Nemůžeme z podstaty nic „vlastnit“ natrvalo. Vlastnění věcí má určitý smysl v rámci věcí movitých, které byly vytvořeny úsilím a prací naší vlastní rodiny či našich předků. Má tak v jejich případě i smysl dědění takovýchto statků. Vždy bychom ale měli posuzovat vlastnictví společně se správcovstvím, tj. s péčí řádného hospodáře. Protože bez péče a lásky hynou jak věci živé, tak věci neživé a opouštěné. Nemůže být vlastníkem půdy člověk žijící na druhé straně republiky či odosobněná korporace, která starost o půdu stejně deleguje na místní lidi, pouze za to inkasuje výnosy.

Jak by mohl vypadat udržitelný model vlastnictví?

Rodina by měla mít nárok na věci a statky které obhospodařuje, opravuje, renovuje a používá. Pokud domy opustí, nechá je chátrat či chce vlastnit více objektů než je schopna svými členy obhospodařit, správcovství pozbývá. Opuštěné domy či areály tak připadnou do vlastnictví obce, která společně rozhodne, jak s nimi bude dále nakládáno. Mohou být rekonstruovány, přestavěny či nahrazeny novou stavbou pro účel, který je zrovna v obci potřebný. Nemožnost vlastnictví lesů, luk a půdy je snadněji pochopitelné a zřejmé. Krajina jako celek není naším výsostným území, ale je domovem i většiny zvířat a rostlin. Lidé se mohou pouze starat a obhospodařovat její část a mít užitek z jejích plodů.

buildings-1008677_1920

Veškerý majetek na území obce je majetkem společným. Základním vztahem není vztah vlastnický, ale akt svěření majetku či půdy do užívání na dobu určitou. Délka užívání může být 5 let, ale 5 generací, vždy bude záležet na vztahu konkrétního člověka či rodiny k obci. Domy či statky dlouhodobě kontinuálně obývané jednou rodinou zůstanou bez přerušení v užívání do té doby, než budou opuštěny či přenechány obci. Lesy, orná půda a další přírodní pozemky budou přidělovány stejně jako domy do užívání, dle velikosti rodiny a jejich možností na půdě hospodařit. Místní zemědělec se zájmem hospodařit dostane přiděleno větší množství půdy než malá rodina, která se věnuje jiným činnostem a postačí jí vlastní zahrada u domu. O přidělení půdy a domů rozhoduje rada obce, např. v případě pozemků v ročních či tříletých cyklech, v případě domů dle aktuální potřeby lidí v obci.

Tento koncept vlastnictví vypouští peněžitý zisk z prodeje půdy a plodin na ní vypěstovaných.

Země patří lidem, kteří na ní žijí. V úzkém kruhu rodiny nám patří náš dům a zahrada. V komunitě obce nám patří veřejné prostranství, louky, pole a lesy. A v širším vnímání národa nám patří celá česká zem. Vždy si ale můžeme nárokovat pouze to, o co se jako správní hospodáři umíme svými silami postarat s nejlepším vědomím a svědomím.